Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální počasí

Počasí dnes:

25. 5. 2017

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, na SV zpočátku až zataženo, ojediněle přeháňky. Denní teploty 17 až 21°C. Noční teploty 11 až 7°C.

Základní škola

MŠ "U Krtečka"

Hasiči Radonice

Crottendorf

Crottendorf

 

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Obsah

Radonice

Městečko Radonice (německý název Radonitz) se nachází asi 8,9 km na jih od Kadaně. Leží na mírném jižním návrší, které se zvedá od potoka Liboc na sever, v nadmořské výšce 322 metrů. Má výhodnou polohu na křižovatce silnic z Kadaně do Mašťova a z Vilémova do Doupova. Prochází jím železniční trať z Vilémova do Kadaňského Rohozce. Tam končí, ale původně vedla až do Doupova.
Centrem je náměstí nepravidelného tvaru se souvislou zástavbou domů a hlavní - Doupovskou ulicí. Důlní činnost v minulém a první polovině 20. století, která se vyvíjela na okrajích Radonic, omezuje jeho další růst, neboť obec je na jižní, východní i západní straně poddolována. Může se tak stavebně rozvíjet jen severním směrem za železniční tratí na mírném návrší směrem k Vintířovu. Zde je nenápadný vršek, kdysi dávno nazývaný Radona, dnes se mu říká Kopeček Nad školou. Nejkrásnější pohled na panorama městečka je od mašťovské silnice z hřbetu Svaté hory. Při příjezdu od Vilémova dominuje zadní trakt budovy kostela. Jižní část s potokem lemovaným hradbou vrb, olší, jasanů a topolů, vytváří příjemný rámec místa.

Místní jméno je odvozeno příponou -ice od mužského osobního jména Radoň; tedy ves Radoňových lidí, Radonice. Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z roku 1196. Vztahuje se k příchodu cisterciáckých mnichů z bavorského kláštera Waldsassen, které na své panství povolal Milhost z Mašťova asi v roce 1191. Milhostovu darovací listinu totiž spolupodepsal 20. 6. 1196 jako svědek rovněž Ojíř z Radonic (Hogir de Radonitz). Také další písemné dokumenty se týkají různých listin, v nichž jsou uvedeni radoničtí obyvatelé: v r. 1239 Vít a Mikuláš z Radonic, v r. 1260 Řivín z Radonic, v r. 1316 Svatoslav z Radonic, v roce 1360 Visemir a Ješek z Radonic. V roce 1397 se vedl u zemského soudu spor mezi Anežkou, vdovou po Henšikovi z Radonic a Ojířem z Očedělic o dědictví v Radonicích. Ojíř z Očedělic spor vyhrál a prokázal nárok na dolní a horní Radonice. Ojířův majetek - poplužní dvůr v Radonicích i s poddanými a úroky měl v roce 1406 v držení Jindřich z Mašťova a posléze byl jako půjčka přidělen Vyšehradskému zámku.

Dalšími známými majiteli Radonic byli bratři Mikuláš a Jan Lobkovicové z Hasištejna, kteří měli v roce 1434 patronátní a prezenční právo na zdejší faře. Podobná práva a majetkové podíly tu měl také rytíř z Obrovic. Kolem roku 1474 se Radonice staly součástí léna při statku Kněžice (spolu s vesnicemi Čejkovice, Žabokliky, Libědice, Oploty a Kaštice) a král Vladislav II. je pronajal karlštejnskému purkrabímu Benešovi z Veitmile. Ten zemřel v r. 1496 a není nám zcela jasné proč a jak se Radonice do spojení s dvorem Kněžice dostaly.

Od počátku se osudy Radonic spojovaly se sousedním Vintířovem, kde byla rytířská tvrz a později zámek, sídlo vrchnosti. K největšímu rozkvětu vsi došlo na začátku 16. století. V roce 1508 koupil panství Vintířov a s ním i statek Radonice od dosavadního majitele Albrechta z Kolovrat Opl z Fictumu.
 

#
Náměstí v Radonicích, kostel Narození P. Marie, spořitelna (třetí dům zprava). Snímek kolem roku 1914. 
 

Zasloužil se o to, že v prosinci roku 1514 povýšil král Vladislav Jagellonský Radonice na město. V listině, jejíž originál se nachází v okresním archivu v Kadani, král uvádí, že vyslyšel „prošení od statečného Opla z Fictumu na Novém Šumburku, věrného našeho milého" a vyzdvihuje Radonice na městečko spolu s udělením řady práv vaření piva, prodej soli, povolování řemesel, pořádání trhů a právo mílové. Opl svému městu přál a zaváděl pořádek. V r. 1528 nařídil vedení městských knih a prodal městu krčmu.

Je v historii obce zaznamenán jako ten, kdo se zasloužil o její povýšení a tím i rozvoj a vzestup. Avšak nic netrvá věčně. Věrný Opl se zapletl na svém hradě Šumburk do padělání české mince a když se to v roce 1530 provalilo, hrozil Oplovi nejtvrdší trest. Zatímco královští úředníci prohlíželi na hradě penězokazeckou dílnu, trávil Opl čas na svatbě ve Vlašimi, a odtud rychle zmizel za hranice. Všechen jeho majetek, panství, statky a vsi propadly králi Ferdinandu I. Po čase a soudních sporech se sice část majetku fictumovským příbuzným vrátila, panství Vintířov a městečko Radonice však koupil v roce 1532 Albrecht Šlik.

Podezření Fictumova podvodu a potrestání se dotklo i pána sousedního Vilémova - Viléma Doupovce. Podrobnosti jsou zapsány na jeho náhrobku ve Vilémově, který se nyní nachází v kostele františkánského kláštera v Kadani a čeká na restaurování. „Když urozený rod a starý kmen s chvályhodnou pověstí a s dobrým jménem, poctivý, zbožný a čestný (kdo je tím na zemi ozdoben?), když se zlomí, nesmí se v prach a popel obrátit," je vytesáno na desce (v jazyce německém).

„Tak by neměl zemřít urozený, přísný a ctihodný rek pan Vilém z Doupova, zrozený z prastarého kmene Vilemiců v Čechách. Statečně obstál v zbroji před svým nepřítelem Opiem Fictumem. To mu přineslo velkou slávu jak u krále Ferdinanda, tak u všech stavů v zemi. Jeho nevinu důkladně zkoumali a právem shledali, že na pana Doupovského nejsou žádné žaloby a jeho celou škodu mu Jeho Majestát nahradí 5.700 tolary. Do zástavy mu předem byly dány dvě krásné vsi Vinaře a Blov a k tomu velký rybník, dokud mu Jeho Majestát nevyplatí všechny peníze..."

Toto svědectví o podezření a následné rehabilitaci vytesal do Doupovcova náhrobku pro Vilémov v roce 1568 kadaňský sochař Jörg Mayer. Zanechal svou stopu také v radonickém kostele, pro nějž v roce 1579 vytvořil křtitelnici. Pětiúhlá nádoba má po stranách pět reliéfů s výjevy Kristova křtu v Jordáně a čtyř píšících evangelistů. Spočívá na kmeni zakončeném listovím, po stranách jsou dva erby donátorů - Fictumů a Šliků - a znak města Radonic. Toto renesanční dílo je jediné, které se zachovalo a bylo přeneseno do obnoveného kostela v r. 1702. Je v jeho vnitřní výbavě dodnes. O třetím významném Mayerově díle - kamenném oltáři Poslední večeře, který vytesal v roce 1589 pro majitele panství Zahořany Hanse Raebera z Brusů a na Zahořanech je psáno v historii Vintířova.
  

#
Jihozápadní část náměstí v Radonicích. Vpravo hostinec Koruna. 
 

  
Doba vlády Šliků trvala tři čtvrtě století a znamenala dobu rozvoje a rozkvětu. Vedle velkého stavebního ruchu ve Vintířově se stavělo také v Radonicích. Město se obehnalo po obvodu zdí, ale její funkce byla v té době už víc symbolická, než obranná a pak se stavěly čtyři brány. Nejprve v r. 1533 městská, následovala v r.1539 vintířovská zděná brána (nedaleko dnešní školy na konci Doupovské ulice), v r. 1584 vilémovská brána s dřevěnou šindelovou věží a zvonem (na křižovatce u parčíku) a v r. 1594 dolní brána mašťovská nedaleko potoka Liboc.

Pres náměstí protékal potok (dnes je skryt v potrubí) a na něm za kostelem stal od r. 1534 pivovar a sladovna. Patřil nejprve šlikovské vrchnosti, která jej později (v roce 1545) darovala městu za protislužbu, že z každé várky zaplatí obec 8 míšeňských grošů. Šlik přenechal městu i držení masných krámů, truhlici na sůl, povolil slučování řemeslníků do cechů a lov ryb. Krčmu koupilo město od Fictumů již od r. 1528. Byly zde i dva mlýny. Jeden stál na potoce za kostelem a farou, druhý se stoupou na kroupy u rybníka na dolní straně náměstí. Od roku 1552 měly Radonice lázně a lazebníka. V roce 1579 otevřely novou hospodu a za městem na kadaňské cestě se zřídil v r. 1598 městský špitál.

Za Šliků se na panství rozšířila luteránská víra. V roce 1532 dokonce byla na panství provedena prohlídka z nařízení samotného krále Ferdinanda I., zda zde neprovádí náboženskou činnost luteránský kazatel. Podle zprávy hejtmana vintířovského panství Jana Vlkavského z Dalkovic se v Radonicích skutečně ucházeli luteránští kněží o faru a na zkoušku byl jeden z nich přijat. Byl však sesazen a odešel ještě před prohlídkou z Prahy. Na velikonoce 1532 sloužil mši v radonickém kostele mnich z kadaňského kláštera.

 #
Západní část náměstí V pozadí vpravo vilová čtvrť, ve střední části cukrovar. Kolem roku 1930.
 

Problémy s neposlušností Šliků asi trvaly dlouhou dobu, neboť opakovaně se v letech 1560-1564 řešily stížnosti Pražské kapituly, že v Radonicích slouží za přímé podpory hraběnky Šlikové luteránští kněží, kteří „tropí v okolí velké škody." Jeden z protestantských kněží - Matěj Wachtler - se příliš neproslavil: v roce 1574 totiž prodal za dvě kopy grošů farní rybářskou truhlici a za dva roky byl společně s městským sudím z Radonic vyhnán. Ale i pak zde protestantská víra měla pevné kořeny, jak dosvědčuje usazení dalšího faráře Ondřeje Patzmana, který koupil v r. 1588 dům s dvorem; udržela se tady až do roku 1622. 

 

#

 Kresba Radonic od Chlumu. Vintířovský vrch s kaplí, vlevo cukrovar, dole nad městským znakem nádraží.
 

O správu městečka se staral sudí a dvanáct přísežných, později magistrát vedl starosta. Albrecht Šlik městu potvrdil v r. 1545 všechna dosavadní práva. Městský znak s erbem Fictumů doplnil také erbem Šliků, daroval městu dům na vyřizování úředních věcí. Tato druhá radnice stála v rohu náměstí u kostelního dvora proti čp. 2 a nad dveřmi byl erb Fictumů s datací 1525, pocházející údajně z nějakého staršího neznámého místa, které sloužilo jako první radnice. Teprve v roce 1582 si Radoničtí nechali přeložit od kadaňského učitele K. Schellera reformované městské právo z češtiny do němčiny. V listinných dokumentech se zachovala jména některých radonických starostů z té doby, např. Martina Becka (1575), Kryštofa Fleischera (1580), Mikuláše Bachmanna (1596). Město mělo i svou šatlavu a v písemnostech z r. 1592 je zaznamenán případ jistého Jakuba Glassera, který sem byl vsazen, protože zbil městského biřice a protivil se soudu.

V r. 1612 Jeroným Šlik zemřel, a protože neměl dědice, připadl majetek vzdálenému příbuznému, synu Barbory Šlikové, Jindřichu Matyáši Thurnovi. Ten v roce 1614 potvrdil Radonicím všechna dosavadní práva. Zakrátko poté se stal jednou z nejvýraznějších osobností počínajícího odboje českých stavů proti Habsburkům. Byl jedním z hlavních defenzorů, aktivně se účastnil pražské defenestrace 23. května 1618 a brzy stanul v čele stavovské armády jako její vrchní velitel.

Důsledky porážky na Bílé hoře v r. 1620 dopadly na většinu panství, vsí, měst a rodů v tomto kraji velmi krutě a ještě mnohokrát se k nim budeme vracet. Ve Vintířově a také v Radonicích se pak střídali majitelé, přehnala se tudy třicetiletá válka.

V r. 1622 se pánem stal Ferdinand z Nagarol, který připojil i konfiskát Raeberova panství v Zahořanech a Vidolicích. Zavádí tvrdou rukou víru, řád a pořádek. Ze všeho nejdříve obnovil katolickou bohoslužbu: 6.11.1622 vysvětil děkan Hagelius z Kadaně znovu radonický kostel a jako farář je přidělen Johann Kometa. Ten se objevuje i v zápisu soudní knihy (ta se později v letech 1628-64 vůbec nevedla). V ní se uvádí případ z roku 1624, že jistý Jiří Meierlein vyjížděl s ozbrojenci do okolních vsí a bral sedlákům koně. Byl zatčen, obžalován Nagarolovým gubernátorem Berdidou a v Radonicích vsazen do šatlavy. V doprovodu městského biřice a mušketýrů pak putoval do Prahy. Podařilo se mu utéci, ale byl v Račeticích znovu chycen. Na přímluvu radonického faráře Komety byl nakonec osvobozen a odpuštěn mu trest - odevzdat 6 strychů žita vintířovské vrchnosti.

 
Od této doby jsou známa jména všech radonických děkanů:

Paulus Heineman z Mašťova (1640)

Leonhard Goldschmidt (1642-1645)

Peter Czuer (1645-1646)

Thomas Josef Cuculus (1647-1650)

Adalbert Wenzel Kraus (1651-1659)

Bartolomäus v. Thomazole (1659-1666)

Georg Franz Morick (1669-1684)

Georg Wierl (1685-1688)

Johann Joachim Rick (1688-1694)

Augustin Liebscher (1694-1700)

Mathäus Adalbert Ursino (1700-1723)

Franz Anton Seidl (1723-1744)

Johann Wenzel Weber (1745-1762)

Johann Georg Schicht (1762-1764)

Philipp Josef Weyr (1764-1771)

Erasmus Krieger (1771-1776)

Wenzel Wagner (1776-1796)

Johann Steinsky (1796-1814)

Franz Helfert (1815-1850)

Johann Güntner (1850-1871)

Nagarol si vyhradil právo obnovit městskou radu, která mu postoupila várečné právo. 4. 4. 1625 vydal list, v němž osvobozuje Radonické od veškeré roboty „na věčné časy" a zbavuje je omezení příchodu a odchodu z města. Jeho vdova vydala v r. 1628 list, v němž se zakazuje přijímat do městečka Židy pod trestem ztráty všech práv.
 

#

.Radonice - jihozápadní a severozá - padní část náměstí, dole radnice. 


 


Po něm vlastnil Radonice od r. 1628 španělský generál Vilém Verdugo a posléze od r. 1650 jeho nevlastní syn Jan Sebastián z Pöttingu, který byl přes svou manželku spřízněn i s Nagaroly. Nový pán ruší předchozí Nagarolova privilegia a 18. 8.1651 vystavuje nový list o právech města.
Když se po skončení třicetileté války zjišťoval stav země, uvádí se v Berní rule z roku 1654, že městečko Radenice má „rolí dobrý, luk na mále". V seznamu 71 obyvatel patří mezi největší držitele půdy Eckert, Weltzl, Müller, Meroda, Šmidtová, Wolf, který má k polím ještě šenk a ševcování, varhaník Wintter,, šenkýřka Klöslová, tři „pohořalé" Sieglová, Ašermanová a Rechenbergerová. Z řemesel se vykazují dva šenkýři, tři pekaři, soukeník, varhaník, hrnčíř, pět řezníků, lazebník, koželuh, tři krejčí, tři tesaři, dva kováři, dva koláři, čtyři ševci, tkadlec a trubač. V celých Radonicích je napočítáno 12 potahů, 23 krav, 22 jalových dobytčat, 104 ovcí a 69 sviní. Jedenáct domů bylo pustých a šest vyhořelých. Mnozí obyvatelé se zde usadili teprve nedávno, jako Ašerman, Eisenköller, Walterová, Köller, Buess, Börner, Tiettelbach, Wielman v roce 1652, nebo Weber, Otho či Martin Drak v roce 1653.


 

.
 

Radonické náměstí s mariánským sloupem, kostelem, spořitelnou. Kolem roku 1900. 
 

Král Leopold I. potvrdil 23. 8. 1662 Radonicím právo mílové na obilí a sůl. Právo várečné si nadále ponechali Pöttingové spolu s právem výčepu piva, vína a likérů, což jim město potvrdilo 31.1.1663.
Doba vlády těchto tří cizích rodů skončila v roce 1664, kdy celé panství koupili Losynthalové. Jan Antonín Losy z Losynthalu převzal chátrající renesanční zámek ve Vintířově s ostatním majetkem včetně městečka Radonic. Hlavní pozornost věnoval nejdříve panství a jeho hospodářské obnově.
 

 

#
 
Kresba Radonic. Vlevo náměstí, vpravo pohled na cukrovar z doupovské silnice, uprostřed budova nové školy, vlevo nádraží.
 

 
Samotné Radonice přišly na řadu až počátkem 18. století. Začalo se kostelem Narození Panny Marie. Stará budova byla stržena a na jejím místě se postavila nová v barokním slohu. Z původní se zachovala část románskogotické věže, neboť kostel byl na tomto místě připomínán již v r. 1352. Slavnostní vysvěcení kostela se konalo 26. 12. 1702. V dokladech, nalezených v makovicí sanktusníku kostela při jeho opravě v červnu 2000, se uvádí, že 29.8.1702 byla po třech letech dokončena přestavba kostela za hraběte Johanna Antonína Losyho. Stavbu provedl stavební mistr Petr Forting. Nový malý oltář nechala zhotovit hraběnka Franciska Klaudie, zvon s vyobrazením sv. Jiří od kadaňského zvonaře Johanna Goua věnoval hejtman vintířovského panství Georg Mercker. Primátor města Johann Michael Roegner nechal zhotovit krucifix a obraz sv. Jana. Makovici osadil tesařský mistr Michael Kholler z Kadaně. Kříže na obě věže vykoval podkovář a zbrojíř Bartoloměj Kuntz z Radonic a jeho syn Andreas. Kříž na menší věži měří tři lokte a byl osazen již v roce 1701, kříž na velké věži má čtyři a půl lokte a byl osazen v roce 1702. V této době byl děkanem Matheus Ursinus, purkmistrem již zmíněný Roegner, radními města Weltzel, Rach, Glasser, Carl, Müller, Kuntz, Wolff, Ruhter, Eysenkolb, Mühlman, Klugöhr ad. Právě v té době zahájil v Itálii rakouský císař Leopold válku s králem francouzským a španělským. Strych pšenice stál 2 zlaté 36 krejcarů, ječmen 1 zl. 37 kr., žita a hrachu 1 zl. 36 kr., oves byl za 1 zl. 15 kr.

Děkanský kostel je velká a masivní jednolodní stavba s chórem na východní straně. Průčelí je obrácené k západu, zakončené věží. Původní plány byly ještě ambicióznější, jak ukazují původní plány: v průčelí měly být věže dvě.

Uvnitř je šest oltářů, které vznikly v rozmezí 70 let. Hlavní oltář z roku 1739 věnoval Adam Filip Losy a byl údajně vytvořen v Praze. Nad tabernáklem visí obraz Panny Marie Pomocné, pocházející z poutní kaple na Vintířovském vrchu. Byl sem umístěn po zrušení kaple v roce 1787. Druhý oltář Ukřižování je z roku 1773 a stojí na jižní straně chóru proti kazatelně. Byl pořízen z milodarů věřících. Třetí oltář na levé straně lodi má v hořejší části erb Losynthalů a letopočet 1723. Kostelu jej darovala vdova po Johanu Antonovi Losym Františka Klaudie, rozená Strassaldo. Je na něm obraz Vzdávání úcty Nejsvětějšímu a vpravo dole jej signoval malíř I. G. Heinsch 1702. Pravý oltář na druhé straně lodi pochází z roku 1739 s obrazem P Marie a sv. Josefa, prosícího Boha za duše v očistci. Pátý oltář na jižní boční straně lodi je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
 

#
 

Radonice - Nádražní ulice (později Doupovská) před novou školou. Kolem roku 1930. 
 

 
Podle dr. R. Eigenbergera by mohl pocházet ještě ze starého kostela a po přepracování sem byl umístěn kolem r. 1703. Naproti na severní straně je šestý oltář z roku 1775, jak napovídá latinský nápis na podstavci „Altare privilegiatum Johannes Wenceslaus Weber Decanus Radonicensis." Z období Losynthalů pochází i kazatelna. Nese losynthalovský erb a letopočet 1723, stejně jako levý oltář. Na zábradlí je pět obrazů Krista a pěti církevních otců. Nejsou signovány, ale někteří badatelé (Eigenberger) vyslovili domněnku, že by mohlo jít o malby Petra Brandla. Lákavá hypotéza však není potvrzena a zdá se nepravděpodobná. Ze stejné doby pocházejí i dvě vyřezávané zpovědnice pod kůrem.

Zřejmě naposled se stavěl kůr s bachratou dřevěnou balustrádou, která cm v oblouku do chrámové lodi. Jsou zde varhany z roku 1791, které kostelu věnoval Adam Filip Losy, což dokládají spojené erby na můstku varhan. Věž nesla čtyři zvony. Dva zvony z 15. století pocházely z původního kostela. Nový zvon si pořídili Radoničtí v r. 1801.

V roce 1729 vydali Losynthalové ustanovení o regulaci, právech a povinnostech městské správy. Stanoví se tu postup při obnově městské rady, jak mají být „neschopní sesazeni a na jejich místa dosazeni schopní, dobře situovaní muži," jak má rada dbát, aby nedocházelo mezi občany k hašteřicím a svádám a pokud se vyskytne „spupná hlava, nenechající se napravit, má být uvržena do šatlavy." Obec je povinna vést řádné účetnictví, dbát na veřejný prospěch a jednou ročně provést vyúčtování za přítomnosti vintířovského hejtmana. Radonice měly vůči vrchnosti ve Vintířově řadu povinností, jako odvádět roční daň 661 zl. 52 kr., roční úroky vždy na sv. Jiří 50. zl. A na sv. Havla 65 zl., dohlížet na výlov rybníka, odvádět naturální dávky ze solní truhly, z masných krámů, dodávat nádeníky a nést dvě třetiny nákladů na práce ve vinicích v okolí Radonic, sklidit oves, čepovat ve třech hospodách pouze vintířovské pivo a vylovit tzv. nový rybník každý rok na náklady obce.
 

#
 

Budova základní školy čp. 165 z roku 1889. Snímek z r. 2000. 
 


 

 
Stavební ruch postihl i budovu děkanství; stála za kostelem (dnes je na tom místě parkoviště a zastávka autobusů). Fara s dvorem a zahradou byla pro značnou zchátralost v r. 1738 stržena a nahrazena novou budovou v barokním stylu.

 

.Pohled na cukrovar v Radonicích ze zahrad vilové čtvrti (kolem roku 1914)
 

Ta byla v šedesátých letech 20. století zbourána. Na jižní straně kostela v Kostelní ulici stála první radonická škola. První rektor Matěj Winkler se připomíná již v r. 1664, po něm v r. 1648 Jiří Hambach. Až do konce 18. století byla škola pouze jednotřídní, v roce 1800 už je zmiňována dvojtřídka. Učitel měl k službě 4 a půl strychu pole zvané „Kantoräckerl" u potoka Liboc směrem k Vilémovu.

Ze školní kroniky, kterou v roce 1869 založil nadučitel Anton Jäger, vysvítá, jak časem stále víc nevyhovovala tato stará škola pod kostelem. Ve dvou třídách bylo 202 dětí z místa i širokého okolí. Hned pod školou byl močálovitý rybník, všude vlhko, bez zahrady a hříště. V r. 1873 přibyla třetí třída, v dalším roce čtvrtá, až počet žáků dosáhl 320! Situace byla už neudržitelná, tak obec požádala okresní školskou radu o příspěvek na zřízení nové budovy. Žádost byla zamítnuta s poznámkou, že byla vydána nákladná nástěnná mapa (!) A tak si městečko muselo pomoci samo. Mezitím usilovaly i okolní obce o zřízení své školy, aby jejich děti nemusely docházet takovou dálku. Tak vznikla škola v Kadaňském Rohozci.

Novou budovu v Radonicích v Doupovské ulici stavěl místní stavitel Josef Rödl. Byla otevřena a vysvěcena 16. září 1889 a na svou dobu šlo o velkorysé pojetí. Byla zde rovněž mateřská škola, o dva roky později učňovská pokračovací škola, byt řídícího a školníka, dvůr, zahrada a malé cvičiště. Starou školu v Kostelní ulici koupil Aschermann a upravil ji na obytný dům. Ten byl zbourán až v roce 1975 a uvolnil místo novému rodinnému domku. 

#Socha Panny Marie na vrcholu sloupu v Radonicích, dílo pražského sochaře Josefa Maxe z roku 1847. Stav po restaurování sloupu v r. 1994.
 

V roce 1840 byla na základě dvorního dekretu zřízena v Radonicích lékárna. První lékárník PhMr. Viktor Meitl zakoupil pro ni dům čp. 95 v Doupovské ulici, v němž již po dvou letech zahájila činnost lékárna U Matky boží. Po jeho smrti v r. 1854 ji děti nejprve pronajali a po třech letech prodali Aloisu Košťáloví. Ten ji prodal v r. 1861 Emilu Wolfovi, který ve službě setrval celých 37 let. Po přestěhování do Chomutova koupil lékárnu v r. 1898 magistr Emil Jank. Díky jemu jsou dějiny radonického lékárnictví známy, protože o nich napsal pojednání do Ročenky města Radonic 1914.

Při požáru v r. 1842 byly zničeny stáje a jezdecká škola u radnice. V roce 1846 dostala obec povolení postavit na náměstí mariánský sloup. Peníze se na něj sbíraly již od roku 1813. Veřejná sbírka se musela několikrát opakovat. Myšlenka na vybudování sloupu dostala nový impuls, když se v roce 1837 stal starostou Josef Eckert. Uspořádal novou sbírku, peníze a péči přislíbila obec a tak se zahájilo jednání s pražským sochařem Dvořáčkem. Sochař slíbil, že vytvoří sochu Panny Marie na vrcholu sloupu a sochy tří zemských patronů a sv. Josefa na podstavci za částku 680 zlatých. Stačil vytvořit sochy sv. Václava a sv. Vojtěcha a zemřel. V započatém díle pokračoval jeho syn Josef, který je autorem sochy Jana Nepomuckého a sv. Josefa. Sochu Panny Marie nakonec vytvořil přední pražský sochař Josef Max za 150 zlatých, které byly odečteny z honoráře pro Dvořáčkovy. Sestavení a instalaci sloupu obstaral Jan Štádler z Prahy a zednický mistr Anton Bayer z Radonic. Sloup vysvětil 1. 8. 1847 biskup Bartoloměj Hille z Litoměřic. Uprostřed náměstí stávala mariánská socha údajně již před rokem 1665 ještě z dob panování Jana Sebastiána z Pöttingenu. V roce 1814 dílo poškodila vichřice a tak bylo o čtyři roky později rozhodnuto o jejím odstranění. Myšlenku na znovuvybudování mariánského sloupu údajně oživil právě onen velký požár v roce 1842. Při opravě sloupu v roce 1994 vytvořil sochař Ivan Hamáček z Prahy novou sochu sv. Václava, protože ta původní se kolem roku 1950 ztratila a neexistovala žádná dokumentace.

V poslední čtvrtině 19. století se na Radonicku slibně rozvíjelo průmyslové podnikání. V roce 1871 vyrostl za městem po levé straně silnice do Doupova cukrovar. Stavěl Antonín Kreisl z Podbořan podle dokumentace pražské firmy Daněk. Cukrovar byl schopen zpracovat za sezónu 200 tisíc q cukrovky. Zakladatelem bylo Konsorcium odborných ekonomů a podnikatelů, ale již 16. 10. 1871 se majitelem stala akciová společnost složená z místních sedláků v čele s Emilem Wolfem a Josefem Runtschem. Prezidentem byl Josef Marker z Kadaně. Továrna však nebyla v činnosti dlouho. Již v roce 1910 ji odkoupilo Konsorcium cukrovarů v Čechách, výroba se zastavila a zařízení dáno do klidu.

V roce 1911 koupila bývalý cukrovar firma Antonín Springer a synové z Přísečnice, ale opět se zde nic nedělo. Budovy chátraly dál, postupně se demontovalo vnitřní zařízení, a tak obec odkoupila cukrovar za 65 tisíc korun a chtěla zde rozjet nějakou výrobu. Ani to se nepodařilo. V roce 1917 koupil bývalý cukrovar od obce princ Ferdinand Lobkovic z Vintířova za 77 tisíc korun. V roce 1920 se v budovách krátkou dobu zpracovávalo zelí, ale později byla tato výroba přenesena do nové konzervárny firmy Löbl a Fuchs. K cukrovaru patřily rovněž dva domy pro zaměstnance.
 

#
 

Akciový cukrovar v Radonicích. Snímek z asi z r. 1879.
 


Ve služebním bytě v domě čp. 145 při cestě k cukrovaru bydlel osm let účetní cukrovaru, historický spisovatel a badatel Bedřich Bernau. Přišel do Radonic ze Mšeného u Budyně nad Ohří dne 1. 6.1873 na základě konkursu. Jmenoval se Přemysl Cyril Bačkora a bylo mu 24 let. Pocházel z rodiny pražského vlasteneckého učitele Josefa Množislava Bačkory. Po svatbě s Annou Žofií Franclovou z Nové Paky 12. 1. 1874 zakládá v Radonicích rodinu. V domě čp. 145 se jim narodily tři děti: v roce 1876 Gustav (pozdější dlouholetý lékař v Dírné na Táborsku), v roce 1877 Zdenka, která se po vystudování konzervatoře stala klavíristkou a vystupovala doma i v cizině, v r. 1880 Karel. Ten po studiu na České technice v Praze pracoval jako stavební inženýr v magistrátu Prahy. Jeho syn Zdislav, vnuk Bedřicha Bernaua, navštívil 1. 5. 1989 Radonice u příležitosti odhalení pamětní desky na domě čp. 145. Po osmi letech se rodina Bernauova 1. 6.1881 stěhuje do Štětí. Zde pobyli jen krátce, ani ne po roce se stěhují do Plaňan u Kolína, kde Bernau jako správce cukrovaru žil až do své smrti 2.1.1904. Tam je také na místním hřbitově pochován.

 

#
 

Radonice - dům čp. 145. Zde bydlel v letech 1873-1881 badatel B. Bernau. Na domě pamětní deska z r. 1989 (ke 140. výročí narození). 
 

 
Stavba cukrovaru v Radonicích byla vyvrcholením průmyslového rozvoje. Předcházelo zřízení pravidelného spojení poštovním dostavníkem na trati Kadaň - Doupov přes Radonice již v roce 1841. První pošta zde byla otevřena v roce 1872 v čele s poštmistrem Annou Starou; jejím nástupcem byla rovněž žena - Filomena Rödlová. V roce 1887 byl uzavřen starý hřbitov na křižovatce silnic na Kadaň a Vilémov a otevřen nový hřbitov po levé straně silnice k Miřeticím.
V roce 1882 je vybudována železnice z Kaštic a Krásného Dvora do Vilémova a po dvou letech v roce 1884 protažena až do Radonic. Nové nádraží v Radonicích se staví na levé straně silnice k Doupovu, v blízkosti křižovatky na Vintířov a v bezprostředním sousedství cukrovaru. Další část tratě přijde na řadu později: až v roce 1902 se prodlouží železnice z Radonic do Doupova a z Vilémova do Kadaně.

Od poloviny 19. století se rozvíjelo na Radonicku rovněž dobývání uhlí. Nejznámějším dolem byla Františka. Ležela při cestě k Vilémovu mezi silnicí a levým břehem potoka Liboc. Patřila různým majitelům: J. Wehnlovi, v r. 1872 J. Merkerovi, od r. 1886 T. Nittnerové, dědicům J. Fiedlera, r. 1920 R. Hantscheovi a nakonec dolu Gustav v Chodově. Začínal s počtem 6 havířů, nakonec na něm pracovalo kolem 50 lidí. V roce 1906 se tu těžilo 8-10 tisíc tun ročně. Potom byl na čtrnáct let uzavřen a těžba se obnovila až v roce 1920. Tehdy činila produkce 20 tisíc tun uhlí ročně. V roce 1923 byl otevřen také důl Juliána u Radonic. Nacházel se na pravé straně Liboce při polní cestě k Vilémovu. V těchto místech už kdysi pracoval důl Josef. Juliána skončila těžbu v období krize v roce 1930. V ohybu železniční tratě Vilémov - Radonice existoval v polovině 19. století také důl Marie Terezie. Dodnes jsou patrny vlny v polích po poklesu půdy nad starými štolami.
 

#
 Budova nádraží v Radonicích z rohu 1884. Snímek z roku 2000. 
 

  
V dole Františka se uhlí nacházelo v hloubce 50 až 70 metrů a sloj měla mocnost 8 metrů. Největším nepřítelem byla spodní voda. Těžba tu skončila v předvečer druhé světové války a byla převedena na nový důl Karel, který při silnici na Mašťov za potokem otvíral majitel Karel Aschermann v roce 1934. Po skončení těžby na Františce u Vilémova přijal nový důl Karel jméno staré šachty - Františka (II). Za války zde pracovali rovněž váleční zajatci, po válce zde zůstali němečtí horníci a nešli do odsunu, postupně přicházeli i čeští osídlenci. V 50. letech se zaváděla nová technika, transportní pásy a nátřasné žlaby do podzemí, zavedla se elektřina a používala se trhavina. V dole se však vyskytoval nebezpečný plyn metan, který způsobil několik výbuchů s tragickými následky. Pracovalo zde asi 150 horníků a denní těžba se pohybovala kolem 400 tun. Poslední uhlí se vyrubalo 30. dubna 1959. Františkou skončila víc než stoletá sláva hornictví na Radonicku.

Elektřina byla zavedena do Radonic v roce 1910 z elektrárny Lomazice. První žárovky se rozsvítily 4. března 1911. Proběhla také řada voleb do obecního zastupitelstva, vesměs s malou účastí: tak kupř. v roce 1889 se z 258 zapsaných voličů zúčastnilo jen 121, o deset let později v r. 1899 z 275 jen 62 voličů, v r. 1902 z 280 jen 45 (tj. 16 %), v r. 1905 z 233 pouze 50, v r. 1908 z 290 pouze 47. Kulturní a společenský život v obci byl poměrně bohatý. Před první světovou válkou zde pracovalo na 22 spolků a společností: hasiči, spořitelní a záložní spolek, vojenský podpůrný spolek, pěvecký, tělocvičný spolek, konzumní družstva a politické strany.

V roce 1920 otevřeli majitelé Löbl, později Schuh a Ziegler, konzervárnu. Zpracovávala především zelí a okurky. Na pravém břehu potoka Liboc mezi Radonicemi a Vilémovem se otevřela cihelna; skončila svou činnost až v 50. letech. První republika skončila v roce 1938 mnichovským diktátem. Obsazování pohraničí německou armádou proběhlo na Radonicku 5. října 1938. Po obsazení Kadaně byla vytýčena hranice zóny: z německé strany po linii Kadaň - Nová Víska - Hradec -Rokle - Blov - Radonice. Z české strany Vilémov - Vinaře - samota Na vrchu - Hořenice - Prahly - Tušimice. Silnice z Radonic do Kadaně přes Vinaře byla mezinárodní a jezdilo po ní německé vojsko. Poslední představitelé československé státní moci - členů finanční stráže, armády a četnictva - se shromáždili v Pětipsech.
 

#Obchod Josefa Walderta na jižní straně náměstí, kolem r. 1930. 
 

 

Dne 9. října 1938 odjíždějí četníci Španinger, Bečvář a Honsa z Radonic spolu s ostatními přes Žatec a Postoloprty do Loun, pronásledováni heilováním, nadávkami a pískáním zfanatizovaných henleinovců. V 16 hodin jsou Radonice a okolní vsi obsazeny německým vojskem. Hned začíná zatýkání nepohodlných osob: předseda sociálně demokratické strany v Radonicích Rudolf Valenta, bývalý starosta a strojvedoucí, je zatčen, odveden do vězení v Kadani a později do koncentračního tábora Dachau. Tady se setkává s mašťovským Židem Hirschem. V roce 1942 nacisté R. Valentu propouštějí s podlomeným zdravím domů, za rok umírá. Na poslední cestě ho ze strachu nedoprovází nikdo z radonických spoluobčanů.

V úplném závěru války na konci dubna 1945 prošlo Radonickem několik transportů vězňů, které hnaly německé stráže ze železniční zastávky u kaolínky v Kadani přes Radonice dál na západ. Jeden asi stočlenný pochod smrti šel směrem na Mašťov, druhý v počtu asi 400 lidí šel směrem na Žďár, ale jeho stopa se na Doupovsku ztrácí. Na území Radonic bylo zastřeleno pět zajatců a místní hrobník Goldhan je provizorně pohřbil na okraji pole proti hřbitovu. Když se v roce 1947 prováděla exhumace obětí, bylo zjištěno, že všechny byly střeleny do týla. Nepodařilo se je identifikovat. Jsou jako neznámé oběti války 1939-1945 pohřbeny na radonickém hřbitově.


 

#
 

Pomník padlých v I. světové válce 1914-18 (parčík na východním okraji obce)
 


 

 

Brzy po vypuknutí druhé světové války přicházeli do našeho kraje váleční zajatci a totálně nasazení lidé z okupovaných zemí. V Radonicích bylo umístěno pracovní komando č. 3297, spadající pod Stalag XIII B Weiden. Válečné zajatce hlídal německý strážní oddíl 2/804 ze Žatce. V Radonicích bylo ubytováno 35 Francouzů v bývalém cukrovaru, ve Vintířově 23 francouzských zajatců v hospodářské budově u zámku, v Radechově jich bydlelo 16 v čp. 1, ve Žďově bylo 20 Francouzů v čp. 6, v Kojetíně 31 v čp. 6, v Miřeticích 20 v čp. 18. Pracovali převážně na šachtě a u místních sedláků. Mnozí se tu seznámili s děvčaty z východních okupovaných zemí, které sem byly nasazeny na práci, a tak se hned v květnu 1945 konala na obecním úřadě v Radonicích za přítomnosti úředních tlumočníků řada francouzsko - polských, ukrajinských, ruských a německých svateb.

Nacistická říše se zhroutila. Konec války a osvobození přinesla do Radonic Rudá armáda 9. května 1945. Cesty na Doupov byly přeplněny prchajícími prominentními nacisty. Správy se ujímají jediní čeští obyvatelé pánové Česenek a Heřmánek, pomáhají jim němečtí antifašisté jako učitel Josef Merten. První správním komisařem se stává Alfréd Chochola a po volbách v roce 1946 je zvolen prvním předsedou MNV Václav Kučera, přednosta železniční stanice. Škola zahájila svou činnost 3. září 1945, řídícím učitelem obecné školy byl Karel Říha, ředitelem měšťanky Josef Dvořák. Mateřská škola se otevírala v lednu 1946 v Doupovské ulici (proti základní škole), první ředitelkou byla Marie Fuchsová.
 

#

Smírčíkříž v parčíku na bývalé propadlině v jižní části obce. Původ neznám, nalezen v příkopu pod Zvoníčkovem. Instaloval f. Maier v roce 1995. 
 

  

V roce 1946 probíhá odsun většiny německých obyvatel. Jsou shromažďováni v Prunéřově a odtud odjíždějí do různých míst Německa. Někteří skončí v sovětské okupační zóně, jiní v americké či francouzské. Mnohé rodiny jsou na léta roztrženy. Zde zůstávají nepostradatelní odborníci, zejména horníci.

V roce 1952 vzniklo jednotné zemědělské družstvo, do něhož vstoupili - až na jednoho - všichni místní rolníci. Po roce se rozpadlo, ale bylo znovu obnoveno a vedlo si dobře. Prvním předsedou byl Karel Smrčina, od roku 1962 Josef Roub, po něm až do sloučení s JZD Račetice František Kára. Družstvo hospodařilo na 433 hektarech orné půdy.

V roce 1969 byla v Radonicích situace následující: mateřská škola v čp. 137, do které chodilo 27 dětí. Základní devítiletou školu v budově čp. 165 navštěvovali žáci z Radonic, Radechova, Miřetic, Vintířova, Kojetína, Kadaňského Rohozce, Vinař, Blova, Háje, Vojnína a Žďova. Obec měla kino v budově radnice, knihovnu a sokolovnu, která se využívala i pro kulturní účely. Zdravotní středisko sídlilo v domě čp. 178, lékárna v čp. 96. Obchodní síť tvořilo šest provozoven: samoobslužná prodejna potravin na náměstí, prodejna masa a uzenin, textilu, obuvi, domácích potřeb a drogerie. Služby a řemesla poskytovaly: holičství a kadeřnictví třikrát v týdnu, krejčovství, soukromý mandl, sběrna prádla a šatstva, oprava obuvi, uhelné sklady a požární zbrojnice. Poštovní úřad sídlil v čp. 183, stanice Veřejné bezpečnosti v čp. 105, Místní národní výbor v radnici čp. 1. Hospodářsky činné byly čtyři podniky: jednotné zemědělské družstvo, státní statek, meliorační družstvo a konzervárna. Státní silnice měly poškozený povrch především od provozu těžké vojenské techniky. Město mělo přivedenou vodu z podzemních vrtů (kapacita 258 kubickým metrů vody za 24 hodin), veřejné osvětlení, ale chyběla kanalizace.

Od konce 60. let se v Radonicích stavělo. V letech 1965-1968 vzniklo malé sídliště pěti typizovaných panelových domů s rovnou střechou, které poskytly bydlení 80 rodinám. Byty velikosti kuchyň s příslušenstvím a tři pokoje, dodávka teplé vody, ústřední topení z centrální kotelny, to byl pro mnohé lidi malý zázrak. Sídliště v dolní části obce stálo na místě staré zástavby a rybníka; kotelna blíže k potoku, okrajem vedla průtahová silnice na Mašťov. Jeden panelový dům stojí na místě bývalého vodního mlýna uprostřed staré zástavby. Po roce 1989 se všechny domy zateplily, opatřily novou omítkou a úpravami střechy a čtvrtého poschodí, které opticky zlepšily pohled. V současné době se začíná projevovat jejich stáří a na pořadu jsou nákladné opravy.
 

#
 

Nová čtvrť rodinných domků. Vpravo od cesty do Vintířova keramický plot mateřské školy. Snímek z r. 2000. 
 

 
Na sídliště navazovala několikaletá stavba kanalizace a vodovodu s čističkou odpadních vod, která se nachází pod bývalým rybníkem Mlynářka a od 90. let slouží svému účelu, takže Radonice již neznečišťují potok Liboc. Velkou akcí byla také stavba nové tělocvičny na hřišti vedle staré sokolovny. Byla dokončena 13. července 1983 a stála 3,5 milionu korun. Montovaná typizovaná budova má velký sál, nářaďovnu, šatny, sprchy a klubovny a slouží výhradně tělovýchově. Ve stejné době se stavěla nová mateřská škola a školní jídelna pod kopečkem Nad školou. Budova pavilonového typu se otvírala 1. září 1983. Má kapacitu 120 dětí, ale není zcela využívána. Proto je v dolním pavilonu umístěna školní jídelna základní školy a v patře nad ní od září 1999 tři třídy zvláštní školy. Areál je obklopen nízkou zídkou z keramických cihel, trávníky a pískoviště jsou doplněny skupinou keřů a stromů. Při vchodu se pod starou lípou zachoval podstavec barokní sochy.

Naproti mateřské škole vyrůstá v posledních dvaceti letech sídliště rodinných domků. Tvoří je dvě ulice mezi železniční tratí a hřbitovem. Podél mateřské školy a sídliště vede v místech staré cesty chodník z Radonic do Vintířova.

V únoru 1991 vypukl požár v sokolovně, který ji zcela zničil. V následujících pěti letech se konala sbírka a sháněly peníze na její znovuvybudování. To se podařilo. Budova dostala novou střechu, okna, fasády, rozšířila se o boční balkon a zřídila se zde restaurace. Slouží společenským potřebám jako kulturní dům. Po roce 1989 ukončila činnost konzervárna, která v obci pracovala již od roku 1920. K dnešnímu dni se nepodařilo v jejích prostorách obnovit jinou činnost. Zvolna chátrají a propadají zkáze. Skončil i státní statek, zemědělské i meliorační družstvo. Na jejich místě vznikají nové firmy, část majetku byla vrácena původním majitelům v restituci a nový hospodářský život se jen zvolna rozjíždí. Jak vyplývá z tabulky dole, zvýšil se počet obyvatel během posledních třiceti let o 224 lidí a počet domů o 45. To je docela nadějný vývoj, který by mohl znamenat znovuoživení venkova.
 

 

Vývoj osídlení a počtů domů:

Rok
1869
1880
1890
1900
1910
1921
1930
1950
1970
1991
2000
Obyv.
808
1100
1071
929
976
976
921
642
639
830
863
Domy
144
155
165
159
165
166
172
157
146
160
191

 

Použitá literatura: Valeš, V. Radonice, Mašťov a okolí, Chomutov 2001