Vintířov

Obsah

Obec Vintířov (německy Winteritz) leží asi 8 kilometrů jižně od Kadaně v nad¬mořské výšce 337 m na pravém břehu Vintířovského potoka. Její poloha pod za¬lesněným Vintířovským vrchem s poutní kaplí, na který navazuje zámecký park s dvěma zámky, je nevšední a dokumentuje mimořádný výtvarný cit našich předků, kteří zde před víc než osmi stoletími založili osadu. Zvlášť pěkný je anglický park, v němž se v travnatých plochách střídají cenné solitéry s pásmem vzrostlých stromů.

Původně se osada jmenovala Vinterice (1295 de Wintheritz), což je odvozeno od mužského osobního jména Vinter. Později je jmenována jako Vintířov (1360 de Winczyerzow) - Vintířův (dvůr). Jméno dal vsi zřejmě její zakladatel Vintíř, jehož synové Ludolf a Jindřich spolupodepsali v roce 1196 darovací listinu Mil-hosta z Mašťova cisterciáckému řádu. Jméno Vintíř (Winterus) se pak v doku¬mentech obce vyskytuje často. Obec je přímo jmenována v darovací listině vsi Otvice německému domu v Chomutově z roku 1295, kterou podepsali jako svědkové rytíř Vlk (Vulko) z Vintířova, Jaroslav a Petr z Vadkovic a Bohuslav z Kněžic.

Celkový pohled na Vintířov od Radonic. Vlevo dole budova ředitelství velkostatku, vpravo Schuhův hostinec. Kolem r. 1930.

Vintířov - pout u kaple na vrchu, vpravo nový zámek, dole pohled na kapli ze zámeckého parku. Kolem roku 1914.

V létě roku 1992 se při výkopech pro kanalizaci nalezly doklady středověkého osídlení. Na táhlém návrší mezi branou k zámeckému dvoru a kostelem sv. Markéty se objevily kulturní vrstvy, menší zahloubené jámy a mohutné kamenné zdivo. Podle nalezené keramiky patří do období vrcholného středověku (14.-15. století). Zbytky popela a ohořelých dřev svědčí o tom, že objekt zřejmě zanikl při požáru. Pracovníci Archeologického ústavu vyhodnotili nález jako první doklady o středověkém původu obce. Posílily se tak názory mnohých badatelů, že jedna z dvou vintířovských tvrzí se mohla nacházet právě zde.

V polovině 14. století měla ves již svou faru a rytířskou tvrz. V roce 1380 zemřel její majitel Vlk z Vintířova, který měl za manželku Eufenií z Kolovrat. V roce 1384 je již zmiňován kostel. V roce 1402 měli prezentační právo Vlček z Vintířova a jeho matka Alžběta. Ale už v následujícím roce 1403 má toto právo Arnošt ze Šumburka a jeho synové a také rytíř Petr z Mašťova. Jednou z posledních zná¬mých zpráv o pánech z Vintířova je zápis z 3. 11. 1420, v němž Petr z Bavorova upisuje své nevlastní dceři Elišce z Vintířova podíl na Libochovicích.

Je to nepřehledná doba častého střídání majitelů, neboť jak uvádějí některé prameny, byly ve Vintířově dvě tvrze. Tomu nasvědčuje, že v době doznívajícího panství rytířů z Vintířova jsou zde připomínáni také Šumburkové a ke dni 2. října 1394 už je v souvislosti s placením desátek jmenován také rytíř Ojíř z Očedělic jako pán panství.

Očedělicové se pak střídali v držení vsi asi půl století. Nejznámější z rodu Oče-děliců, rovněž Ojíř, se stal velitelem husitské posádky v Kadani a zahynul při dobývání kadaňského hradu křižáky v roce 1421. Při křižáckém tažení utrpěl ostatně celý kraj, neboť v nedalekém Mašťově se odehrála krvavá bitka 4. 9.1421. Po křižáckých taženích je řada vsí označována jako pusté či zničené, některé zcela zmizely z povrchu.

Pechanec Ojíř z Očedělic rozšířil své vintířovské panství koupí sídla a dvora v Lubanech na Podbořansku od Jetřicha z Kladna. Dobrý obraz, jak panství vypadalo, podává zápis o dědictví z 1.12.1447, které Pechanec zanechal po své smrti. Starší syn Pechanec dostal ves Vintířov, k tomu nájemné dvory Krhovice, ves s dvorem ve Vikleticích, nájemné dvory Luc a Lubenec. Dále vsi s nájemnými dvory Obrovice, Litoltov, Kojetín, Ratiboř, Konice, Krbovou, Radechov, Střezov, Vlhostice a Žďov. Mladší syn Mikuláš Ojíř zdědil sídlo v Lubanech a ves Čacho-vice (Čakovice?)

Pechancovo rozsáhlé panství však nemělo dlouhého trvání. Kolem roku 1448 už patřilo Šumburkům. Vilém ze Šumburka je brzy prodal Vilémovi z Ilburka, majiteli Hauenštejna, Červeného Hrádku, Budyně, Kalicha ad. Proti tomu protestoval u Zemských desek jeho synovec Aleš ze Šumburka a dosáhl toho, že prodej byl prohlášen za neplatný. Šumburkové nevedli spory jen mezi sebou, ale dostali se kvůli majetku do pře i s bývalými majiteli, Ojíři z Očedělic. Když se 29. června 1451 pod hradem Perštejnem sepisovalo příměří mezi Šumburky, vymínil si Vilémův poručník Bedřich ze Šumburka, že se mír nevztahuje na Ojíře z Vintířova. Později, v roce 1487, vedl Vilémův syn Johan ze Šumburka a pán na Vintířově, jakýsi proces s Heřmanem ze Sulic a Slepotic. O tři roky později s Otou ze Studněvsi.

Krátký čas v letech 1505-1508 patřilo vintířovské panství Albrechtu Kolovratovi z Libštejna. Od něho je koupil 28. 4. 1508 Opl z Fictumu za 3500 kop pražských grošů. Panství tehdy tvořil Vintířov, Kojetín, Ratiboř, Dolany, Purberk (ves na Úhošti), podíly ve vsi Žabokliky a Krbová. K tomu přikoupil ještě statek v Ra-donicích a Pětipsy. Vznikl tak jeden velký celek, který Opla z Fictumu přivedl k žádosti ke králi Vladislavu Jagellonskému o povýšení Radonic na město. Král Vladislav vydal v prosinci 1514 v Budíně listinu o povýšení Radonic na město. Rod Fictumů přišel do Čech ze Saska v roce 1451. V roce 1453 koupili bratři Opl, Boso a Bernard od Viléma z Ilburku hrad Šumburk, v roce 1460 hrad Egerberk, přispívají na stavbu františkánského kláštera v Kadani, při kterém zakládají nadaci na zádušní mše pro zemřelé členy.

Vzestup nového pána vintířovského panství netrval dlouho. Opl z Fictumu zřídil na svém hradě Šumburk penězokazeckou dílnu na ražbu falešných mincí. Věc se prozradila, právě když Opl dlel na jakési svatbě ve Vlašimi. Královští úředníci hrad prohledali, penězokazce nachytali při práci a Opl se zachraňoval útěkem ze země. Král Ferdinand I. jej potrestal zabavením všeho majetku: zkonfiskoval panství vintířovské, šumburské i perštejnské. O majetek se pak vedly spory, čeští stavové hájili práva Fictumů, takže nakonec jim byla část majetku vrácena.

Z období fictumovského se zachoval ve vintířovském kostele sv. Markéty oltář, který byl při přestavbách na začátku 18. století nevhodně upraven a přizpůsoben pro umístění na pravé straně lodi. Původně měl dvě křídla s deskovými obrazy sv. Kateřiny a sv. Anny, na druhé strany byly obrazy Navštívení P. Marie, Zvěstování, Narození a Klanění dítěti. Zavřená oltářní skříň nesla obrazy sv. Václava ve zbroji, s praporem a štítem, ale bez koruny, jen v čepici. Na druhé desce je vyobrazen sv. Vít s kohoutem. Neznámý autor se zřejmě u obrazu Navštívení a Klanění inspiroval u dřevorytu Albrechta Dürera. Tento oltář dnes ve vintířovském kostele není. Ještě zavčasu byl odvezen k odbornému restaurování a nyní jej návštěv¬níci obdivují v expozici středověkého umění v přestěhovaném děkanském chrámu v Mostě. Kdyby v opuštěném a volně přístupném kostele zůstal, kde by mu dnes byl konec!

Právě tak bychom zde už nenašli druhé významné dílo z období šlikovského, které navazovalo. Votivní malba temperou na dřevě visela mezi okny na severní straně lodi. Už na konci 19. století byla ve velmi ubohém stavu, poškozená, oloupaná místa a četné neodborné přemalby a opravy. Z hlediska historického je zajímavý její námět. Představuje prostor renesanční kaple, uprostřed stojí kříž. Vlevo klečí tři modlící se šlechtici v rytířském, vpravo tři ženské postavy. V rozích dvě alegorické figury s váhami a s kalichem. V pozadí dvě postavy dětí.

Erb Albrechta Šlika a jeho ženy Alžběty rozené Ungnadiové na západní baště starého zám¬ku pocházející z brány do statku. Snímek z r. 2000.

Renesanční (tzv. starý) zámek z let 1544-1556. Věžová západní bašta v r. 2000.

Panství Vintířov, k tomu Blov, Zahořany a Vinaře koupil v roce 1532 Albrecht Šlik. Za jeho vlády panství tři čtvrtě století vzkvétalo. Na místě tvrze se v roce 1544 zahajuje stavba vodního renesančního zámku. Je hotov za 12 let, v roce 1556. Zámek kvadratického tvaru s třemi okrouhlými věžovými baštami (rondely) je obklopen vodním příkopem s padacím mostem. Při panském dvoře byl pivovar, zmiňovaný již v roce 1593. Na nedalekém vrchu se pěstuje vinná réva. V roce 1544 koupil za 2.250 kop pruských grošů od bratří ze Žďáru tvrz a ves Háj, Žďov a Růžovou.

V roce 1545 vydává Albrecht Šlik ve Vintířově listinu, v níž přiznává poddanskému městu Radonice předchozí privilegia a do městského znaku propůjčuje svůj erb. V roce 1547 získává celou ves Radechov, kde už měl předtím nějaké podíly. Od Chotků z Vojnína přikoupil za 3.500 kop pruských grošů tvrz a ves Vojnín, k tomu Sedlec a podíly na Dobřenci, Rohozci, Vidolicích a Radechově. Oba rody, Fictumové a Šlikové, se staly v polovině 16. století jedněmi z nejmocnějších na Kadaňsku a ovlivnily i poměry náboženské, neboť přivedly do kraje luterskou víru, k níž se postupně „dobrovolně" hlásili i zdejší katolíci.

V roce 1612 zemřel poslední majitel Jeroným Šlik bez dědiců a majetek připadl synovi Barbory Šlikové, Jindřichu Matyáši Thurnovi. Cena vintířovského panství v té době činila 70.000 zlatých. Thurn se jako člen sboru defenzorů zúčastnil vyhození místodržících Slavaty a Martinice (a písaře Fabricia) z oken pražského hradu 23. 5. 1618. Defenestrace se stala signálem k povstání českých stavů proti habsburskému králi a Thurn byl jmenován velitelem stavovského vojska.

Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620 skončila porážkou, Thurn uprchl ze země a v dubnu 1621 byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti, dán do klatby a majetek konfiskován. Do Čech se nakrátko vrátil se saským vojskem až v roce 1631, ale odešel natrvalo, aby život v cizině dosloužil jako voják. Zemřel u dcery na zámku Pernava v Estonsku v lednu 1640 a s ním i rod Thurnů. Ještě dva roky po bitvě na Bílé hoře patřilo vintířovské panství Thurnově manželce Zuzaně Alžbětě.

Brána z návsí do velkostatku, vlevo budova bývalého ředitelství. Opraveno v roce 2000.

V roce 1622 je prodala Ferdinandovi z Nagarolu, veliteli císařského vojska. Pro¬slul svým krutým řáděním v Kadani, když město už deset dní po bělohorské bitvě obsadil s dvěma praporci jízdy a třiceti mušketýry. První, co udělal, bylo postavení šibenice na kadaňském náměstí. Nagarol přikoupil k Vintířovu za 12.734 kop míšeňských grošů bývalé panství Volfa Erharda Raebera v Zahořanech a Vidolicích.

Po krátké době, již v roce 1628 se novým majitelem stal španělský generál Vilém Verdugo, který se prý neslavně vyznamenal svou krutostí vůči Čechům již na Bílé hoře a byl za to prý nazýván katem. Na čas se tak vintířovské panství stalo součástí Verdugova majetku v Doupově a Mašťově. V roce 1650 přešlo panství na nevlastního Verdugova syna Jana Sebastiana z Pottingu, který byl sňatkem spřízněn s Nagaroly.

Když v roce 1664 koupili vintířovské panství Losynthalové, přebíral Jan Antonín Losy z Losynthalu hospodářství v zchátralém stavu: renesanční zámek s vodním příkopem, dvůr a ves Vintířov, pivovar, ovčín, mlýn, městečko Radonice a řadu vsí, dvůr ve Vojníně, dva rybníky, vodní příkop, ovocnou zahradu a rytířskou tvrz, hospodu v Kojetíně. Panství měla za sebou přes čtyřicet let nestability a špatného hospodařeni, vystřídalo se tu několik majitelů bez vztahu k tomuto kraji. Bylo nedlouho po třicetileté válce, která se zle podepsala na zdejším kraji, jímž prošly snad všechny válčící armády.

Losynthalové začali s bezprostředním okolím svého sídla: v parku založili tři menší rybníky, postavili kamenný letohrádek, zřídili zelinářskou zahradu se sklepem, bažantnici a oboru. Zcela nový hospodářský objekt vznikl v Zahořanech, které byly v třicetileté válce zcela zničeny. Zde postavili v roce 1669 moderní panský dvůr s chovem ovcí, jejichž mléko se na místě zpracovávalo v sýrárně. Nápis „J.A.L.G.V.L. 1669" na kamenné bráně dvora je tam dodnes. Označuje stavitele: Johann Anton Losy Graf von Losynthal a rok stavby.

Poté přichází na řadu kaple, kterou na nedalekém vrchu severně od zámku nechává v roce 1685 stavět Marie Polyxena Losynthalová. Do té doby rostla na Viničném vrchu (385 m n.m.) vinná réva, jejíž terasy jsou dodnes patrné v lesním porostu. Malou kapli zasvěcenou Marii Pomocné vysvětil 2. 7. 1694 farář Valentin Raspichler z Vilémova, protože radonický děkan Johann J. Rick týden předtím zemřel. Po čase rozhodl Jan Antonín Losy a jeho žena Josefa Polyxena o stavbě velké kaple. Snad pod dojmem velkého moru, který v okolí řádil. 6. srpna 1725 položili základní kámen, stavitel Josef Antonín Jentsch ze Žatce dokončil dílo během dvou let. Už 29. 6. 1727 byla kaple vysvěcena, dva roky před svatoře¬čením Jana Nepomuckého (1729).

Barokní sýpka vintířovského velkostatku z roku 1709.

Právě v době pouti 8. července 1781 mezi 13. a 14. hodinou přišla bouřka, do věže udeřil blesk a zapálil střechu. Stavba zcela zničena. Administrátor vintířovského panství hrabě Jan František Kulhánek nechal v roce 1783 opravit střechu stavitelem Josefem Runtschem ze Žatce. Dva roky poté - v roce 1785 - koupil panství Vintířov Josef Mikuláš Windischgraetz. Do toho vstoupilo v platnost rozhodnutí císaře Josefa II. o rušení kostelů a klášterů. Mělo to omezit autonomii církve a její zasahování do věcí státu. Byla zrušena asi polovina klášterů, jmění konfiskováno a zřízen náboženský fond.

Poutní kaple na Vintířovském vrchu (vlevo), oltář poutní kaple (vpravo). Nahoře portrét Antona Ambrose (1865-1943), radonického děkana v letech 1907-1939.

To postihlo i poutní kapli na Vin-tířovském vrchu a šlo to rychle. Majetek v hodnotě 23.027 zlatých 75 krejcarů byl předán náboženskému fondu. 14. 1. 1787 převezli oltářní obraz Panny Marie do děkanského kostela v Radonicích. Za čtrnáct dní se stěhovaly dva větší zvony do Kryštofových Hamrů v Krušných horách a malý zvon prodán obci Miřetice. 19. 11. 1791 rozhodl žatecký krajský komisař Menshengen, že zbytek zařízení vyhořelé kaple dostane správce panství Poláky Karel Prücker pro kostel v Dolanech jako demolici. Dolanští si odvezli mramorový oltář, podlahy, dveře, kamenné kvádry. Mohutný zbytek zdí tam však zůstával a nepřestával vyvolávat v lidech z okolí touhu po obnově poutního místa.

Osudy poutní kaple jsou natolik svázány s historií a tváří tohoto kraje, že stojí za to odbočit poněkud v chronologii a dopovědět její další vývoj: Od roku 1825 oživovaly hlasy na znovuvybudování kaple. Snad věci trochu popohnala vlna cholery, která se na počátku třicátých let přehnala Evropou a také naším krajem. Lidé si připomínali procesí k vintířovské kapli k uctění obětí moru z r. 1713.

Pán Vintířova Veriand Windischgrätz v té době pomýšlel na to, že zbytky kaple na vrchu nechá přestavět na letohrádek s pěkným výhledem do kraje. Pod dojmem zájmu lidí z okolí však od svého plánu upustil a 16. srpna 1832 vyhlásil plán na obnovu poutní kaple. Sám věnoval 400 zlatých na stavební materiál. V říjnu toho roku už bylo vše projednáno s c.k. guberniální radou a krajským hejtmanem Wussinem, v březnu 1833 obnovu kaple povolilo pražské místodržitelství. O tak rychlý průběh se zvlášť zasloužil ředitel vintířovského panství Karel Leopold Stieber.

Začala veliká sbírka peněz. Zapojily se do ní celé vsi a farnosti, přispívali jednotlivci z širokého okolí: farář Kokelmann z Podlesic, farář Rulf z Dolan, správce z Poláků Obentanz, vilémovský radní Flath, vrchní účetní Schubert, mašťovský starosta Schmied, desítky obyčejných lidí dávaly po krejcárku, celkem na čtyřicet míst z okolí se zapojilo. Materiál vozili na kopec miřetičtí sedláci, střechu na věži dělal Anton Bayer z Radonic. Kaple byla obnovena v původní barokní podobě včetně kamenného barokního erbu Losynthalů nad hlavními dveřmi s nápisem „AEDIFICATUM ANNO MDCCXXV DIE XII AUGUSTI."

Jako poutní místo sloužila pak kaple přes sto let. Vždy o první neděli v červenci směřovaly zástupy lidí ze všech stran a procesí z Mašťova, Turče a Úhošťan. V mašťovském procesí šly dívky zahalené do černého na znamení smutku z obětí moru, po mši se vracely v bílém. Kolorit pouti pak spoluvytvářeli všichni ti kramáři, obchodníci a trhovci, kteří rozložili své krámky z návsi až nahoru ke kapli.

Kresba poutní kaple Marie Pomocné na Vintí-řovském vrchu z publikace Philippa Nickolaie Dějiny vintířovské kaple na vrchu z roku 1833.

Po zákazu poutí v padesátých letech 20. století kaple osiřela. Postupně se stala cílem vandalů a nenechavců. Zbytek dokončilo počasí: vítr shodil tašky ze střechy a třicet let do klenby pršelo, začaly vypadávat jednotlivé cihly. Před rokem 1989 všichni říkali, že se s tím nedá nic dělat. Kaple se totiž po znárodnění stala majetkem státu, tedy obce, a ta ji se souhlasem církve převedla v šedesátých letech na Lidové spotřební družstvo Jednota v Kadani. Údajně proto, že se uvažovalo o zřízení obřadní síně a restauračního zařízení. Samozřejmě, nic z toho se neuskutečnilo a místo chátralo dál.

Po roce 1989 zasvitla naděje na záchranu. Aktivisté z Klubu přátel historických památek Radonice (založen v únoru 1991) znovu hledali spojence: tak ing. Jan Vinař z firmy MURUS Praha zpracoval zdarma pro Klub v lednu 1993 projekt na obnovu krovu. Vyhodnotil stav jako havarijní hrozící zřícením části zdiva, kdy se musí obnovit všechny dřevěné konstrukce a střešní krytina a odstranit zbytky věže. Než však k tomu došlo, postarala se o věž jedné noci vichřice. Ráno se válelo pod věží zpřeházené trámoví, zbytky plechů, tašek a šindelů ležely bez ladu skladu na východní straně kaple. Spadlo to naštěstí tak šikovně, že nebyla narušena klenba lodi.

Poutní kaple s poškozenou věží a střechou,stav v roce 1989.

Kaple bez věže; střecha nad lodí byla opravena v r. 1997. Stav v roce 2000.

V roce 1996 zahájila firma Dokoupil z Klášterce nad Ohří práce na obnově krovu, které skončily na podzim 1997. Na díle v hodnotě 700 tisíc korun se rozhodující měrou podílel stát prostřednictvím dotací obci Radonice, ale také jednotlivci odtud i z ciziny. Významným darem byla částka 154 tisíc korun, kterou věnovali Němci, přátelé zesnulého Erharda Runtsche, bývalého obyvatele Radechova. Byla za ni pořízena krytina. Nyní čeká kaple druhá etapa obnovy: věž a vnitřek. Nový krov věže staví firma S.I.R. z Račetic v hodnotě skoro milion korun a měla by být hotova v dubnu 2001. Na financování se vedle státu a obce podílejí i občané a majitel zámků Vintířov pan Karel F. Thurn - Taxis. Obnovená kaple nebude sloužit výhradně náboženským účelům. Občanské sdružení Klub přátel historických památek Radonice navrhuje zřízení lapidária drobných sakrálních památek z oblasti zrušených obcí Doupovska a příležitostné výstavní a koncertní síně.

Avšak zpět do počátku 18. století: kromě kaple na vrchu přikročili Losynthalové také k důkladné přestavbě kostela Narození R Marie v Radonicích kolem roku 1700. Na řadu přichází i přestavba starého vintířovského kostela sv. Markéty na návsi. V roce 1730 se staví v barokním slohu jednoduchá stavba s pravoúhlou lodí a vsunutým chórem. K sakristii na severní straně byla o sto let později v roce 1826 přistavěna oratoř, přístupná zvenčí. Také předsíň na západní straně je dodatečná dostavba z 19. století. Nový prostor dostal hlavní oltář z let 1740 - 1750 s obrazem sv. Markéty. Původní křídlový oltář z 16. století, o němž byla řeč vpředu, byl umístěn na úzké stěně vpravo od presbytáře. Při této nové instalaci byly necitlivě seříznuty desky se světicemi a neodborně zasahováno i do maleb. Kolem kostela byl hřbitov, obehnán kamennou zdí a ještě v 19. století se zde nacházelo několik náhrobků.

Shromáždění členů Klubu přátel histo-rických památek a návštěvníků v poutní kapli u příležitosti Vintířovské pouti v neděli 2. 7. 2000. Vyhlášení nové ve-řejné sbírky na obnovu věže.

V roce 1753 se od základu obnovuje kostel sv. Jana Evangelisty v Zahořanech. Z toho původního se zachovala jediná památka - renesanční kamenný oltář z roku 1589, o němž ještě bude řeč. Naposledy v panství přichází na řadu v roce 1747 kostel sv. Bartoloměje v Kojetíně.

Aktivity Losynthalů však byly mnohem širší; ostatně 120 let jejich vlády na panství Vintířov je hodnoceno jako jedno z nejplodnějších. V roce 1709 se staví v areálu velkostatku nová sýpka. Tato impozantní barokní budova je tam dodnes i s datem ve štítě. V roce 1711 přikupují šosovní statek Vlkaň. Buduje se nový ov¬čín u rybníka při cestě do Kojetína a v roce 1729 nový pivovar ve dvoře. V této době velkého budování se připravuje stavba nového zámku ve Vintířově.

Nový zámek ve Vintířově z r. 1817-1822, stav před přestavbou průčelí.

Nový zámek ve Vintířově po přestavbě po r. 1868. V popředí vysázen nový park.

Práce započal Jan Adam Losy v roce 1717 bouráním starého šlikovského zámku. Když byly v r. 1720 odstraněny asi tři čtvrtiny, majitel panství zemřel a stavba byla odložena. Losynthalové potřebovali rychle nové sídlo, proto se pustili na severní straně radonického náměstí do stavby zámku, dnešní radnice. Tam se v r. 1725 přestěhovali a zbytek zámku ve Vintířově byl upraven a sloužil jako byty pro úředníky velkostatku. V Schallerově topografii z roku 1785 - 1791 se uvádí, že Vintířov měl 50 domů, statek, zámeček, okrasnou zahradu, skleníky se vzácnými rostlinami a fíkovník.

Filip Losy, poslední z Losynthalů, zemřel v roce 1781 bez potomků. O majetek - panství Vintířov, Tachov, Štěkeň a Sluhy - se vedly spory, až připadl příbuznému Josefu Mikuláši Windischgraetzovi. Nový majitel se vrací k myšlence nového zámku přesně po stu letech: v roce 1817 se zahajuje stavba nového zámku podle plánů francouzského architekta Jeana Moreaua. Stavitel Josef Siech z Mašťova dokončil střízlivou budovu klasicistního slohu v roce 1822. Nový zámek byl pro¬pojen s torzem starého zámku prosklenou chodbou se zimní zahradou.

Na počátku 19. století se začalo rozvíjet zcela nové průmyslové odvětví - dolování uhlí. První šachtičky se otvírají u Vidolic, Pětipsů, Hořenic, Poláků, Veliké Vsi, Vilémova, Dolan a Blova. Větší jsou doly vrchnostenské, z nichž nejvýznamnější patřil knížeti Windischgraetzovi z Vintířova. Koupil v roce 1838 důl Jan u Vidolic, který byl otevřen již v roce 1808. Měl na svou dobu moderní vybavení -parní stroj, ale po požáru v roce 1848 byl zavřen.

Posledními majiteli panství Vintířov byl Lobkovicové. Kníže Josef Lobkovic je koupil od Windischgrätze v roce 1868. Nechal upravit nový zámek, založil park a do starého zámku dal převést renesanční oltář ze Zahořan. Nějaký čas byl složen v komoře starých věcí. První, kdo na jeho hodnotu a špatný stav upozornil, byl Bedřich Bernau, účetní a historik z Radonic. Věří, jak píše prof. Kalouskovi v roce 1876 do Prahy, že když obrázek vzácného oltáře zveřejní ve své monografii o Vintířovu, „bude snad tím majitel pohnut, aby dal jej restaurovat." K restaurování nedošlo, ale byl zabalen do bedny a uložen do nového zámku. Jeho fotografie se naposledy objevila v ročence Radonic 1914. Pak se po něm všechny stopy ztratily.

Oltář byl nalezen až v roce 1989 na půdě nového zámku, ve východní části, k níž byl zazděn vchod. Dostat se tam bylo možno pouze po hambalkách v krovech. Autor těchto řádků po oltáři marně několik roků pátral a často zveřejňoval údaje o něm z Bernauovy sto let staré monografie. V roce 1989 se připravovalo odhalení pamětní desky na domě, v němž Bernau v Radonicích bydlel. Po jedné besedě o historii mě upozornil M. Werner z Vintířova na bednu na půdě zámku. Žádali jsme tehdy okresní muzeum, okresní odbor kultury i místní národní výbor o pomoc a povolení oltář vyzvednout, ale nikdo nechtěl rozhodnout. V té době se již propadaly stropy a část schodiště a hrozilo, že oltář spadne a nenávratně se zničí. Skupina nadšenců z Klubu přátel historických památek obstarala autojeřáb, rozebrala se část střechy a bedna se spustila dolů. Po odtržení prken se objevily kamenné kusy oltáře, obložené stoletým senem.

Senzační nález byl převezen do radonického kostela a 1. 5. 1990 vystaven na náměstí. Potom se několik roků sháněly peníze na jeho restaurování. V roce 1997 natočila Česká televize podle scénáře V. Valeše dokument do pořadu Lapidárium Příběh kamenného oltáře a v lednu 1999 byl uveden. Okresní úřad Chomutov přidělil prostředky na jeho restaurování, které provedla sochařka Hana Forstová. Ozval se i televizní divák Josef Tomsa z Jaroměře, který prožil na zámku ve Vintířově dva roky v letech 1953 - 54 jako příslušník PTP (Pomocných technických praporů, kam byli odváděni „nepřátelé režimu"). Na zámku sídlilo vedení Vojenských statků. Jednou při prolézání půdy objevil onu bednu. Na doporučení velitele majora Faltejska oznámil nález na kulturním referátu Okresního národního výboru v Kadani. Tam mu řekli, aby si nedělal starosti, že „věc nestojí za řeč." 14. 12. 1998 se v chomutovském okresním muzeu konala malá slavnost zpřístupnění cenné renesanční památky, jejíž hodnotu ocenil soudní znalec na 1,5 milionu korun. Až budou vytvořeny podmínky pro její umístění na Radonicku, vrátí se zpátky.

Vývoj osídlení a počtů domů: