Miřetice

Obsah

Miřetice (německy Meretitz) leží asi dva kilometry severně od Radonic na cestě do Kadaně v nadmořské výšce 320 m n.m. K rozlišení od obce stejného jména u Klášterce nad Ohří, zní plný název Miřetice u Vintířova (Meretitz bei Winteritz). Jméno osady je odvozeno od mužského osobního jména Miřata, tedy ves lidí Miřatových. Nachází se v mělké rovině, roubené na severu pásmem Dubiny a vrchem Kolina, na západě tvoří výraznou dominantu Vintířovský vrch s poutní kaplí.

První historická zpráva je z roku 1394, ale dá se předpokládat, že ves je starší, soudě podle zakládání okolních osad. Další zprávy jsou poměrně chudé. Na konci 14. století jsou připomínáni Pešek a Buda z Miřetic. Od 16. století patřily Miřetice k panství Vintířov a zůstaly jeho součástí až do roku 1850.

Miřetice - stavení na okrouhlé návsi

Berní rula z roku 1654 uvádí, že osada Meretice má 14 stavení. Pět jich obývají sedláci Kössler, Straucer, Rössel, Reindl, Höcker. Chalupníků je sedm: Helle-brandt, Wütschich, Raindl, Erling, Köller, Wetsch, Mayer. Dvě rodiny Starckova a Schraucerova žijí na obecním. Celkem má tedy osada po třicetileté válce asi 66 obyvatel, výrazně zemědělský charakter, o čemž svědčí 226 strychů orné půdy, žádná neleží ladem. Ves má 13 potahů, 17 krav, 16 kusů jalového dobytka, 23 ovcí a 76 sviní, „rolí dobrý, luk s potřebu". Řemesla se nevyskytují žádná, pouze Mayer provozuje šenk.

Pres Miřetice vedla stará historická cesta do Kadaně. Odbočovala v ohybu nynější silnice za vsí, mířila přímo na sever přes sedlo návrší, míjela po pravé straně Kolinu a pak směřovala přes Krásný Dvoreček na rozcestí silnice do Kadaňské Jeseně. Chodívalo se tudy pěšky do Kadaně ještě před druhou světovou válkou.

Až k Miřeticím zasahovala pětipeská hnědouhelná pánev. V 50. letech 19. století zde otevřel J. Stöckl důl Josef. Nacházel se hned u obce a těžilo se zde až 1400 tun uhlí ročně. V sedmdesátých letech se důlní činnost ještě zvýšila. Byla vyražena 600 metrů dlouhá štola od ohbí potoka směrem na západ k těžní šachtě. Štola odváděla vodu do potoka a to umožnilo otevřít povrchový lom. Josef skončil těžbu v roce 1887 a odhaduje se, že za dobu jeho existence se tu vytěžilo na sto tisíc tun uhlí.

Do míst se havíři vrátili ještě jednou. V roce 1918 se obnovil povrchový lom pod názvem Anna Eleonora, ale skončil velmi brzy, již v roce 1922. Ze sedmdesátileté historie hornictví v Miřeticích zůstaly přinejmenším tři doklady: železobetonový můstek z roku 1920 přes potok souběžný se silnicí. Po něm vedla železniční vlečka od trati Vilémov - Radonice. Za můstkem pokračovaly koleje v hlubokém zářezu. Původní lom je dnes zaplaven vodou a stal se z něj rybník, oblíbené místo rybářů.

Odhalení a vysvěcení obnovené kapličky u miřetické cesty na úpatí Vintířovského vrchu ze dne 2. 7.2000.

Do Miřetic přivedla úrodná půda a příhodná poloha další obyvatele, takže se počet domů v roce 1756 zvýšil na 24 a v roce 1787 na 27 usedlostí. V polovině minulého století (1843) zde žije 149 obyvatel v 28 domech. V roce 1850 byly Miřetice přičleněny k obci Vintířov. Do školy chodily děti do Radonic. Kolem roku 1886 se staly samostatnou politickou obcí. Ves neměla vlastní kostel, ale na začátku podlouhlé návsi při silnici na Kadaň byla menší kaple součástí obytného domu. Kolem roku 1975 byla stavebními přestavbami znehodnocena.

Nejbližší okolí Miřetic je velmi bohaté na drobné kulturní památky. Hned za vsí po pravé straně silnice do Radonic jsou boží muka, jedna z nejstarších drobných sakrálních staveb na Radonicku. Má prvky gotického charakteru: štíhlý dřík nese kapličku s křížkem, v jejíž nice byl vložen plechový obrázek. O miřetických božích mukách se zmiňuje ve svém díle kunsthistorik Josef Opitz.

Naproti je v zahradě kříž na pískovcovém podstavci. Odtud vedla k Vintířovskému vrchu cesta, po níž při slavných vintířovských poutích táhly koňské vozy nahoru ke kapli zboží kramářů a trhovců. Bývaly to prý pro miřetické sedláky doslova žně. Asi uprostřed této cesty stojí kaplička. Je velmi zchátralá a poslední z těch dosud neopravených. Zato na okraji lesa se v létě roku 2000 znovu obnovila a vysvětila drobná kaplička, jedna z nejhezčích v okolí. Další tři památky jsou při silnici na Radonice.

Za potokem po pravé straně odbočuje cesta do zámeckého parku, kryta z obou stran pásmem dřevin. Na jejím začátku je kaple Panny Marie. V roce 1998 dostala novou fasádu, opravena byla střecha a odstraněn uschlý a vyhořelý pahýl stromu. Při vysvěcení byla zasazena nová lípa. Druhá kaplička Nejsvětější Trojice s krásným štítem stojí o kus dál na křižovatce silnic do Radonic a Vintířova a polní cesty do Zahořan. Byla obnovena do původní krásy po létech devastace, kdysi v ní rozdělávali oheň regulovčíci při vojenských cvičeních. Vedle stojí mohutná lípa památkově chráněná. Naproti přes silnici zůstal jen podstavec někdejší sochy z roku 1727, který zřejmě nesl sochu sv. Jana Nepomuckého. Socha i kartuš však zmizely, podstavec byl povalený. Odtud vede polní cesta do Zahořan, které byly součástí vintířovského panství.

O této cestě se mluví v jedné příhodě, která byla zaznamenána v zahořanské farní knize zemřelých. Zápis uvádí, že v roce 1613 zemřela jistá Markéta Čopová, žena krčmářova, a byla pochována na zahořanském hřbitově. V noci však strašila lidi, zejména hosty v krčmě. Popisuje se, že tak vystrašila a škrtila jistého Jiřího Füssela, který popíjel pivo, že na místě umřel. Na krku prý byly zřetelné otisky prstů. Událost potvrdilo několik hodnověrných hostů. Stalo se tak prý v roce 1614, ledy rok po Markétině smrti. Druhou obětí byl Jiří Fickert. Toho přepadla, když šel z Čopovy hospody domů. Také byl škrcen a umřel. Další oběť - Mikuláš Mickel byl přepaden za bílého dne, když se vracel s otepí dříví po miřetické cestě. Markéta ho měla povalit do příkopu a škrtit, ale protože se to nepovedlo, navštívila ho ještě několikrát v noci a tahala za vlasy. Kupec Häusler dokonce odpřísáhl před fafářem na smrtelné posteli, že se v noci na něj strašící Čopka upřeně dívala.

Miřetice - bývalá kaple u obytného domu po přestavbě. Slav v r. 2000.

Severně od Miřetic se tyčí oblý vrch Kolína, odedávna ozdobený na temeni třemi velkými dřevěnými kříži, které členové Klubu přátel historických památek v roce 1995 obnovili. Vztahuje se k nim několik pověstí z období třicetileté války a řádění loupežníků v pětipeském údolí. O Kolině však vypráví i Václav Hájek z Libočan, který cituje v Kronice české (1541) zápis z knihy opatovického kláštera, podle něhož se v roce 1337 ovčák Myslata z Blova stal po smrti upírem a po řádění v kraji byl znovu pohřben právě na Kolině. Podobnost s příběhem Markéty Čopové se tu zrovna nabízí...