Kojetín

Obsah

Osada Kojetín, německy Kojetitz, leží asi 5 kilometrů západně od Radonic v nadmořské výšce 465 metrů. Ze severní strany je chráněna táhlým hřbetem Dubiny, na západě tvoří dominantu klobouk Strážného vrchu u Malše, na němž se kdysi nacházela tvrz, střežící tzv. královskou cestu přes Doupovské hory od Kadaně do Chebu. Severně od osady Kojetín je bochánkovitý kopec 541 m n.m., na starých mapách nazývaný Hasenbühl nebo také Schnurberg. Přes jeho zalesněný vrcholek vedou skutečně zbytky zdí a terásek, které sem dávní obyvatelé vynosili na vymezené hranice svých polí. Stejné řady najdeme v příkré stráni Dubiny. Na jihu se tyčí vrch Špičák 488,5 m n.m. Směrem východním je horizont uzavřen Kojetínským lesem; vystoupí-li se ovšem jen trochu výš nad ves, otevře se daleký pohled až na Žatec, České Středohoří, Džbán a ještě dále. Okolí Kojetína je zvlněné, bohaté na potůčky a jejich přítoky, lemovanými hradbou vrb a olší. Poloha je pří¬hodná pro ovocnářství, proto jsou všechny cesty a meze roubeny alejemi jabloní, hrušní a švestek, dnes značně prořídlými.

Osada se původně jmenovala Kojetice (1405 Kogetitz). Tomu odpovídá i německá podoba jména - Kojetitz. Je odvozeno od osobního jména Kojata (a se postupně změnilo v e), tedy ves Kojeticů. Jméno Kojetín asi vzniklo omylem písaře. Užívalo se už v 15. a 16. století, později se znovu objevilo v knize Františka Palackého Popis království českého z roku 1848.

Kojetín místo bývalého kostela (vlevo) a horní část návsi v r. 2000.

Kojetín - domy na pravé straně návsi u odbočky silnice k Vlkani.

První písemná zpráva o Kojetínu pochází z roku 1352 a je v ní připomínán zdejší farní kostel sv. Bartoloměje. Ve 14. století patřila ves pánům z Kojetína. V roce 1411 se připomíná Petr z Kojetína. Potom dal král Václav IV. Kojetín, Litoltov, Konice a Ratiboř Vlaškovi z Kladna. V roce 1415 patřil Očedělicům, jak dokládá dokument z roku 1447 o dědictví Očeděliců, podle něhož měl starší syn Pechanec dostat ves Vintířov, k tomu řadu dalších vsí a dvorů. Mezi nimi také Kojetín a některé okolní vsi v Doupovských horách (Obrovice, Litoltov, Ratiboř, Konice, Krbovou, Radechov, Žďov).

Na začátku 16. století koupili Kojetín Šlikové a přičlenili k vintířovskému panství, kde zůstal až do roku 1850. Berní rula z roku 1654 uvádí Kojetín pod názvem Weidice (?). Bylo tu 18 domů a majiteli bylo pět sedláků, devět chalupníků a čtyři usedlosti patřily obci. Jmenovali se Höck, Starck, Griehan, Wapler, Krehmansovský, Tehl, Sacher, Marckert, Weimer, Blei, Raindl. Z křestních jmen bylo nejvíc Martinů, Matějů, Tomášů a Jiříků. V celé vsi bylo 8 potahů, 10 krav, 12 jalových dobytčat a 16 sviní. Je zajímavé, že se tu nechovala ani jedna ovce. Stav polností se uvádí jako „rolí prostřední, luk na mále."

V roce 1747 byl znovu postaven farní kostel sv. Bartoloměje v podobném stylu, jako barokní kostel sv. Markéty v sousedním Vintířově. Vysvěcen byl 21. 1. 1748. Fara zde byla zrušena zřejmě až na konci 18. století a Kojetín byl farností přičleněn k Radonicím. Poslední velká oprava kostela proběhla v roce 1812.

Bedřich Bernau se zmiňuje ve své monografii o dějinách vintířovského panství z r. 1877 také o výzdobě interiéru kojetínského kostela. Posuzuje ho velmi kriticky: „Oltářní obraz sv. Bartoloměje je po estetické stránce tak ošklivý a vyvolává lakový hnus, že by bylo na čase ho odstranit a jiným obrazem nahradit. Větší zneužití olejových barev se nenajde široko daleko. Jak taková mazanice může podporovat zbožnost, zůstává záhadou..."

Stopy někdejšího farního majetku se zachovaly až do dnešních dní, neboť se části polností a lesa západně od vsi dodnes říká „Na farských," nebo U obrázku (na stromě při vstupu do lesa byl obrázek P. Marie). Po barokním kostelu a starém hřbitově kolem něho nezbylo nic. V roce 1969 jej armáda zcela zbytečně zbourala, zůstalo jen vyvýšené místo zbytků kamení vedle budovy školy. Zde stával také pomník padlých v I. světové válce. Ve stejné době se zlikvidoval i kojetínský hřbitov, nacházející se na levé straně silnice k Vlkáni. Zbyly jen košaté javory, které kdysi roubily vjezd do hřbitova a štěrkem zakryté zbytky náhrobků o kus dál na pravé straně před mostkem. Právě tak zmizela boží muka v Růžové z roku 1778.

spodní část kříže z r. 1874 před domem čp. 55 na konci vsi k Ratiboři.

Kojetín má jednu zvláštnost, o níž se zmiňuje již Jaroslav Schaller ve svém Místopisu Království českého z roku 1785. Uvádí, že se v Kojetíně nalézá jeden kyselý pramen nedaleko od vsi. Pramen minerální vody obsahuje více iontů sodíku a magnézia a má podobné složení jako voda v Žebletíně a v Kyselce. Nachází se na pravém břehu levého přítoku Kojetínského potoka půl kilometru severozápadně od vsi. Studánka, vyzděná pískovcovými kvádry, je shora kryta velkým plochým kamenem od nedalekého kaolinového jezírka u Vlkaně.

Po roce 1850 byl Kojetín samostatnou obcí a spadaly pod něj osady Ratiboř, Růžová a Vlkaň. Byla to typicky zemědělská a ovocnářská oblast v podhůří Doupovských hor s vlastní obecnou školou, kostelem a řadou domů a hospodářských stavení podél silnice a potoka. Většina domů pocházela z konce minulého století, jen asi 15 % domů byla z počátku 19. století. V roce 1930 tu žilo 229 obyvatel. Po válce byla většina německých obyvatel odsunuta a na jejich místa postupně přicházeli noví osadníci.

Rok 1953 však tento vývoj zastavil: Kojetín byl zahrnut mezi obce, které připadnou do zakládaného vojenského prostoru. Na ploše Doupovských hor to představovalo 331 čtverečních kilometrů a postupný zánik 67 obcí, osad, samot a dvorců. V katastrálního území Kojetína šlo o osady Ratiboř (Rodbern), která měla v roce 1950 celkem 26 obyvatel, a o osadu Růžová (Rosengarten), v níž žilo 8 obyvatel. Část bývalého katastru Ratiboře byla po úpravách přičleněna zpátky ke Kojetínu.

Autor těchto řádků objevil v roce 1982 zcela náhodou v blízkosti bývalého kostela smírčí kříž; těžký nákladní automobil Sovětské armády jím měl založena kola. Když vojsko odjelo, převezl kamenný kříž k silnici na konci vsi směrem do Radechova a zde znovu osadil. Kříž se dostal do odborných publikací a turistických map a každoročně jej přijíždí obdivovat mnoho lidí ze všech koutů vlasti i z ciziny. Podobně byl zachráněn a o pár desítek metrů přemístěn podstavec ka¬menného kříže z roku 1874, čedičový kvádr s vytesaným letopočtem 1819 ze sousední Ratiboře a zbytek kříže od cesty z Ratiboře do Malše.

Vlkaň v r. 2000 - vlevo bývalá kaplička, vpravo rekreační chalupa a část návsi.

Vlkaň v r. 2000 - opravená stavem v horní části osady při silnici na Kadaň.

Přesto, že již v roce 1969 byl stav obce hodnocen jako devastovaný s mnoha prolukami a necitlivými zástavbami ovčínů, které „doplnily rozbitý a neutěšený obraz osady", navrací se sem život. Čtrnáct opravených a částečně trvale obydlených domů zdá se být dobrým příslibem, že se podaří obnovit plnohodnotný život v této hezké krajině pod Doupovskými horami. Jako první to objevili mladí Hraničáři z Kadaně, kteří již po několik roků pořádají letní tábor v krásné úžlabině pod Zaječí hůrkou.

Mezi Kojetínem a Vlkaní je místo zvané Pískovna. V malém lesíku s jezírkem se vyskytují romantické skály a skupiny kamenů. Tady se v závěru sopečné aktivity, při níž vznikly Doupovské hory, prodral erupcí k povrchu trachyt. Tato výlevná vyvřelá bezkřemenná hornina se nachází pouze na třech místech Doupovska: na Andělské hoře, u Jírova a u Vlkaně. Užívalo se jí také jako stavebního kamene.

Vývoj osídlení a počtů domů: